SERIÁL POZNEJTE NAŠE LIDI
Sám sobě jsem řekl, že se pokusím vydržet co nejdéle.
Filip Wágner
Na tváři má většinou úsměv raubíře, který jen čeká, až “to“ praskne. Opak je pravdou. Charakterizují ho přídavná jména jako kreativní, loajální, klidný, rozhodný, empatický, lidský. Zkrátka manažer, kterého by na své straně chtěl mít každý velitel. Jaký je člověk, který velkou část svého života zasvětil PROSAZu jako výkonný ředitel?
Jaké byly Vaše prvotní motivace přijít do PROSAZu? Co Vás k tomu osobně táhlo?
Už je to spoustu let, co jsem poprvé otevřel dveře PROSAZu, ale vzpomínám si, že jsem hledal pozici, která by zohledňovala mé tehdejší zkušenosti, někam mě mohla posunout a byla zaměřena na cílovou skupinu, kterou jsem chtěl. To PROSAZ plnil dokonale. Byla tehdy volná pozice vedoucího sociálních služeb. Hned první měsíc mi bylo sděleno, že „úmrtnost“ na této pozici je veliká. A rázem bylo o motivaci postaráno. Mám rád velké výzvy. Sám sobě jsem řekl, že se pokusím vydržet co nejdéle.
Pamatujete si moment, kdy jste si řekl: „Tohle je místo, kde můžu opravdu něco změnit“?
Tuto větu jsem si řekl hned na začátku, kdy jsem zjistil, v jakém stavu se sociální služby nacházejí. Nechci, aby to vyznělo, že byly v kritickém stavu, ale mám pocit, že nejsem daleko od pravdy. Nebyl jsem z dané fáze úplně nadšený. Pamatuji si na jedinečnou větu paní ředitelky: „Vy si myslíte, že tu žijeme ještě na stromech, že ano?“. No, asi jsem působil tak, že nevěřím vlastním očím. Ale není vše tak jednoduché, jak se na první dobrou může zdát. Za vším je hromada komunikace, někdy až příliš náročné i přesto objektivní, administrativy a pak zákona o sociálních službách, kterého se musíme vždy držet. Jinak řečeno, mladická naivita udělat změny hned. Je třeba brát v potaz, že každá změna má určitý dopad jak na klienty tak na naše zaměstnance.
Co pro Vás znamená práce v oblasti podpory seniorů a lidí s tělesným postižením na osobní úrovni?
Nyní budete čekat asi nějaké veliké moudro. Ale realita je taková, že je to pro mě práce, jako každá jiná. Někdo dělá to a jiný zase tamto. Já jsem se kdysi rozhodl jít tímto směrem a nelituji toho. Tato práce má pro mě osobně veliký společenský dopad, chodí nám stovky spokojených ohlasů od našich klientů na péči našich zaměstnanců. A já jsem tu vlastně proto, aby se ty spokojené hlasy klientů změnily za lepší podmínky pro naše zaměstnance.
V jakém stavu byla organizace, když jste do ní vstupoval? Jaké byly tehdejší hlavní výzvy?
Jak zmiňuji výše, v mých očích nebyla v dobré kondici. Kdybyste se zeptali někoho jiného, mohl by mít jiný názor. Ono říci si v našem sociálním sektoru: Tak a nyní je vše OK, co budeme dělat? To je prostě naprostý nesmysl. Vše jde dopředu a my musíme reagovat, přizpůsobovat se, zlepšovat se, učit se, naslouchat, vyvíjet se a být tu pro klienty na určité úrovni. A i kdyby sem aktuálně někdo přišel z jiné organizace, tvrdil by třeba, že jsme se někde zastavili. Já mám přitom pocit, že jsme ušli docela hezkou cestu. Zdaleka nejsme na konci.
Co Vás na začátku nejvíce překvapilo — pozitivně či negativně?
Tehdy bylo vše docela jinak a pro mně osobně bylo velkým překvapením. Vezměte si například, že se služby plánovaly v excelovských tabulkách, to byla nevšední záležitost. Osobní asistence byla jedna velká buňka, kdy asistenti jezdili po celé Praze. V pečovatelské službě měl pan Čapek asi třetinu zaměstnanců a spouštěla se noční pohotovostní pečovatelská služba. Tu jsem také vnímal jako z jiného světa. Tato služba začínala autoparkem, který byl na hraně použitelnosti. Všichni ze sociálních a zdravotních služeb jsme společně sídlili na Kodymově ulici, vedle byla veliká chráněná dílna… A řešil se zejména Covid a všechna možná opatření. Nebyla to lehká doba.
Jaká byla Vaše první velká vize pro PROSAZ a co jste musel udělat, aby se začala naplňovat?
Jedna z mých prvních vizí bylo zrevidovat metodiku, zapracovat manuály, motivační balíček pro terénní pracovníky, pomyslně rozdělit poskytování služby v rámci Prahy tak, aby byly více efektivní, přivést novou vedoucí na osobní asistenci a začít novou éru tak, aby se vše plnilo. Vše bylo vždy důkladně probíráno s paní ředitelkou, má vize musela splňovat i tu její. Naštěstí jsme ve většině případů vždy našli společnou cestu. I proto se vše pohnulo k lepšímu.
Když se ohlédnete zpět, na jaké projekty, změny či rozhodnutí jste nejvíce hrdý?
Nedá se asi vyzdvihnout jeden projekt, změna či rozhodnutí. Na první dobrou mě napadá rozdělení Prahy na menší lokality v rámci osobní asistence. Myslím, že to mělo výrazný podíl na následné spokojenosti zaměstnanců a zejména pak, je to cesta, kterou by měl jít PROSAZ i nadále. Tzn. lokality zmenšovat, tím dojde k výrazné lepší efektivitě trasování a spokojenosti terénních zaměstnanců. Také jsem rád za transparentní motivační balíček, díky němuž si mohou kvalitní pracovníci přijít na lepší ohodnocení. To myslím, že dává také smysl. A v závěru jsem hrdý na to, že se povedlo spustit osobní asistenci v Karlovarském kraji a na území Sedlčanska. Přicházel jsem do PROSAZu s tím, že se pokusím z něj udělat něco většího, výraznějšího. Myslím, že dnes mohu říct, že se to povedlo.
Co považujete za největší systémovou změnu, kterou se podařilo prosadit?
Největší systémová změna přišla s přechodem na nový interní systém, ve kterém aktuálně plánujeme služby, evidujeme klienty, zaměstnance apod. Jsem toho názoru, že naše terénní služby si tento systém zasloužily, byl z mého pohledu nevyhnutelný a nutný. Tuto změnu řadím k největším za poslední období.
Existuje něco, co podle Vás nejvíce pomohlo klientům, ať už viditelně, nebo „na pozadí“?
Jedna z velkých pomocí pro klienty bylo, jak jsem zmiňoval, zmenšení lokalit. Mělo to přinést méně unavené terénní pracovníky z neustálého přejíždění po Praze. Čili výrazně kvalitnější péči. Motivační balíček měl za úkol přivést ke klientům včasné příchody našich zaměstnanců. Věřím, že dle statistik jsme tento nešvar výrazně omezili. Přechod na interní systém měl pomoci našim klientům k většímu přehledu, kdy, kdo k nim přijde a lepší evidenci a vyhodnocování IPP. Jak já rád říkám, vše souvisí se vším. A i z těchto málo příkladů je to znát.
Jak se za dobu vašeho vedení změnilo vnímání PROSAZu u veřejnosti, partnerů a institucí?
Toto se z mého pohledu hodnotí velmi složitě. Já pevně věřím, že PROSAZ je dnes vnímám velmi dobře. Vnímám, že kvalita péče se výrazně zlepšila, instituce si zvou naše zástupce na konference, ke kulatým stolům, abychom se podělili o metody, jak to děláme. Například naše pečovatelská služba si troufám říct, patří k nejlepším v naší zemi. Její dostupnost, kvalita, modernost, stálý tým pracovníků. Naprosto příkladná služba pro ostatní pečovatelské služby.
Jaké období nebo situace byly pro Vás osobně nejtěžší?
Těžkých situací jsem tu zažil mnoho, ono každá stížnost od klienta, která přijde, nese s sebou nedobré poselství toho, že se něco ne úplně dobře povedlo. Takže pokud se to týká klientů, jsou to vždy těžké situace, které nerad řeším, protože v rámci náboru a práce s našimi zaměstnanci vždy věřím, že jde o profesionály se srdcem na pravém místě.
Nejtěžší situace v PROSAZu však byla, když mi jednoho dne zavolal můj kolega, vedoucí pečovatelské služby Vít Čapek, že má velmi oblíbená koordinátorka, paní Dana Mášová, není už mezi námi. To mě osobně zasáhlo strašlivým způsobem. Byla to naprosto skvělá kolegyně, která tu s námi ještě měla být… A další ránu mi zasadil nedávno, naprosto skvělý kolega, který byl, jak já říkám, žijící kronikou PROSAZu, všemi oblíbený Tomáš Chmelař. To byla další ztráta, kterou jsem si nedokázal reálně ani představit, že mě v profesním životě potká. Oba byli velice mladí a měli tu být i nadále. Vzpomínám na ně velmi často.
S jakými překážkami v oblasti financování, legislativy či lidských zdrojů jste se musel nejvíce poprat?
V oblasti financování bych řekl, že jde o každoroční boj s vírou. S vírou, že bude lépe a ono stále není. Jsem názoru, že sociální služby jsou značně podfinancované a stále nedokážu věřit tomu, že to vláda nevidí, protože péči bude potřebovat jednou každý z nich. Až jednou zavolají a my jim sdělíme, že není kapacita, tak se budou divit, z jakého důvodu. Důvod je jasný, malé finanční ohodnocení a tím pádem malý zájem o pozice v přímé péči. S tím souvisí i problém s lidskými zdroji. Stále hledáme někoho, kdo pomůže našim klientům dožít v domácím prostředí…
Je něco, co byste dnes udělal jinak?
Vše se děje z nějakého důvodu, co se stalo, stalo se, je třeba hledět dopředu.
Jak byste popsal kulturu a ducha týmu PROSAZu?
Myslím, že tu je všeobecně dobrá atmosféra a přátelský kolektiv. Samozřejmě jsou dny, kdy to skřípe, kdy se zvyšuje hlas, ale troufám si říct, že to je v každé práci a tady to není výjimkou.
Co podle Vás dělá dobrého sociálního pracovníka nebo pracovníka podpory?
Základem každého pracovníka je dle mého názoru jeho vnitřní nastavení. Nastavení být tu pro druhého, být oporou, být ten, o něhož se může náš klient opřít, ve kterého může mít důvěru. To se nedá naučit, to vám škola nedá, musíte to mít v sobě.
Je někdo, kdo Vás během let výrazně inspiroval nebo kdo zásadně ovlivnil směr organizace?
Určitě, během let se tu člověk setkal s klienty a i kolegy tzv. bojovníky, to jsou lidé, kterým život nadělil nějaký handicap a oni s ním „bojují“ tak, že žijí normální život. To jsou inspirativní osobnosti, které vás posunou. Zjištění, že vaše problémy, vlastně nejsou problémy, je k nezaplacení. A nemusíme chodit daleko, sama naše zakladatelka a ředitelka, paní Ing. Iveta Pešková, to je bojovnice s osudem a předsudky takovými, že by mohla být inspirací pro každého. Nemohu nezmínit ani pana Jiřího Trávu, kterému život také nic nedaroval a v neposlední řadě i Tomáše Chmelaře, který byl obrovským bojovníkem. Tomu život také bohužel nepřinášel jen štěstí, ale časté zdravotní problémy, se kterými bojoval naprosto neskutečně.
Co doufáte, že zůstane v organizaci i za několik let?
Dobrá atmosféra, ta tu musí zůstat. Protože s úsměvem jde vždy všechno lépe. A pevně věřím, že zůstanou spokojení klienti a kvalitní pracovníci.
Jaké vidíte hlavní příležitosti pro PROSAZ v dalších pěti až deseti letech?
V následujících letech si myslím, že PROSAZ bude rozvíjet své služby, bude poskytovat ještě více hodin péče než nyní. Nepřestávám věřit, že se situace s financováním zlepší a PROSAZ bude moci vytvořit ještě lepší podmínky pro své zaměstnance. Sám jsem zvědavý, co se bude dít s naším rekreačním střediskem v Líchovech. To je věc, kde bych si přál, aby se povedlo získat finanční prostředky na projekt, jenž jsme vymysleli. Bohužel však už zřejmě zbývá pouze naděje.
Jakou roli bude PROSAZ hrát v širším systému sociálních služeb?
Věřím, že i nadále velmi důležitou, je unikátní svou komplexností a je třeba toho maximálně využít. Organizace jako taková má neskutečný potenciál být nejlepším poskytovatelem sociálních i zdravotních služeb.
Co plánujete dál? Zůstáváte v sektoru sociálních služeb, nebo míříte jinam?
Určitě zůstávám v sociálních službách. Čeká mě výzva v podobě vedení domova sociálních služeb ve Svatém Janu. Před mnoha lety jsem tam začínal svou praxi.
Co jste se naučil během svého působení, co si ponesete do dalších rolí či životních fází?
Určitě mě PROSAZ toho hodně naučil. Jsem rád za vše, co jsem si tu mohl zkusit, naučit, vyslechnout životní rady zkušených kolegů apod. Cením si podpory, které se mi osobně dostalo v ne úplně lehkých životních situacích… Já věřím, že to nekončí, že minimálně přátelství přetrvá, a kdo ví, třeba se jednou vrátím. Nikdy neříkej nikdy a PROSAZ pro mě bude vždy srdcová záležitost.
Co vás teď nejvíce těší nebo inspiruje mimo pracovní oblast?
Největší radost mi dělá bezesporu má dcera. To je láska, která mě inspiruje a naplňuje každým dnem. Je to takové malé štěstí, které přitom ztvárňuje štěstí největší, co může být.
Pokud byste mohl předat jediné poselství klientům PROSAZu, jaké by to bylo?
Ať věří, že skutečně každý článek PROSAZu dělá vše, aby byli spokojení a bylo o ně postaráno tak, jak si přejí. Jsme však také jenom lidé, kteří mohou dělat chyby, z nichž se ale snaží vždy ponaučit, aby se neopakovaly.
Co byste vzkázal týmu?
Ať je naděje a víra neopouští. Někdy jsme dole, někdy nahoře. Je to tak, jak to je a s tím pracujeme. Vše má řešení a dá se zvládnout za mých oblíbených 10 minut.J
Je něco důležitého, na co jsem se nezeptal a co byste chtěl říct?
Chtěl bych všem, se kterými jsem měl možnost, se v rámci spolupráce v PROSAZu potkat, poděkovat. Každý z vás, ať si to třeba neuvědomuje, je důležitou součástí, bez které by to nemohlo fungovat. Také bych chtěl poděkovat svým nejbližším kolegům a kolegyním, za podporu, kterou mi dávali v situacích nejtěžších a přátelství, kterým mě obdarovali. Děkuji.
