Vyvracíme mýty o životě postižených. Co doopravdy chtějí a potřebují
Mnozí lidé, kteří tuto zkušenost nemají, často nazírají na postižené lidi optikou médií a nejrůznějších mýtů. „Oni přece nemohou tohle, nemohou tamto. Jsou to přece pacienti atd.“ Realita je však docela jiná. Pojďme se podívat na několik mýtů o lidech s postižením a na to, jaká je skutečnost.
Mýtus 1: „Lidé s fyzickým znevýhodněním jsou vždy závislí na pomoci druhých.“
Realita: Mnoho lidí s postižením žije zcela samostatně nebo s minimální podporou. Správné kompenzační pomůcky, bezbariérové prostředí a osobní asistence umožňují značnou míru nezávislosti.
Mýtus 2: „Lidé s postižením nemohou pracovat.“
Realita: Mohou – a často chtějí. Zaměstnávání je ale podmíněno přizpůsobením pracovního prostředí, pochopením ze strany zaměstnavatele a odstraněním bariér. Mnohé profese lze vykonávat i se závažnějším postižením. Existují například chráněné dílny právě pro lidi se závažnějšími problémy.
Mýtus 3: „Postižení lidé mají nízkou inteligenci.“
Realita: Tělesné postižení nijak nesouvisí s intelektem. I mnoho lidí s fyzickým či kombinovaným znevýhodněním má specifické dovednosti, které v podporovaném prostředí rozvíjejí. Příkladem budiž teoretický fyzik a kosmolog Stephen Hawking. Upoutaný na vozík kvůli ALS dokázal opravdu velké věci.
Mýtus 4: „Každý člověk s postižením potřebuje stejnou péči.“
Realita: Každý člověk má zcela odlišné potřeby. Péče se musí individualizovat – někdo potřebuje jen asistenci při přesunu, jiný kontinuální podporu při rozhodování. „Jednotný přístup“ nefunguje. Zkrátka co člověk, to originál.
Mýtus 5: „Asistence je jen fyzická pomoc.“
Realita: Osobní asistence zahrnuje i komunikaci, podporu při orientaci, rozhodování, doprovod, pomoc s technologií, motivaci i sociální kontakt. Fyzická podpora je jen část. Tento náš rozhovor mluví za vše.
Mýtus 6: „Rodiny by se o své postižené členy měly postarat samy.“
Realita: Dlouhodobá péče je extrémně náročná a bez služeb vede k vyčerpání pečujících. Profesionální služby nejsou „selhání rodiny“, ale nezbytnost pro důstojný život všech zúčastněných, vizte dále Ulehčujeme život nemohoucím a jejich rodinám.
Mýtus 7: „Lidé s postižením nemohou mít partnerské vztahy či rodinu.“
Realita: Mohou – a mají. Sexualita i vztahy jsou přirozenou součástí života. Jediným problémem bývá předsudek mnoha lidí, ne zdravotní stav.
Mýtus 8: „Postižení lidé jsou vždy nemocní.“
Realita: Postižení není totéž co nemoc. Je to stav, se kterým lze žít dlouhodobě a plnohodnotně. Ne každý člověk s postižením vyžaduje zdravotní i sociální péči – často jde pouze o kompenzaci a podporu.
Mýtus 9: „Kompenzační pomůcky člověka omezují.“
Realita: Právě naopak – umožňují svobodu. Vozík nebo chodítko nejsou známkou bezmoci, ale nástrojem k mobilitě. To samé platí pro asistivní, pomocné, technologie nebo komunikátory.
Mýtus 10: „Lidé s postižením jsou vždy vděční za jakoukoliv pomoc.“
Realita: Nikdo nechce být opečovávaný za každou cenu. Důležitá je důstojná a empatická komunikace, která vychází z toho, co člověk opravdu potřebuje – ne z toho, co si myslíme, že potřebuje.
Mýtus 11: „Instituce jsou vždy horší než domácí péče.“
Realita: To vždy záleží na kvalitě jednotlivých organizací poskytující sociální či zdravotní služby. Moderní pobytové služby fungují jako domovy blízké běžnému životu, s důrazem na samostatnost, komunitu a podporu. Pro některé lidi mohou být nejlepší volbou, někdo jiný preferuje život doma. I tam se o Vás postaráme.
Mýtus 12: „Komunikace s člověkem s postižením je vždy složitá.“
Realita: Mnoho bariér způsobují spíš naše obavy a představy než realita. Respekt, trpělivost a otevřenost stačí ve většině situací. Sofistikované pomůcky používané při smyslovém znevýhodnění (např. tablety, piktogramy, komunikační tabulky) dorozumění ještě usnadňují.
